Tak bledé jsi, ty dítě moje!
Kde stopy růží na tvé tváři?
Snad touha jakás bez úkoje,
snad žal tvé útlé srdce maří?
Tak bledé jsi, ty dítě moje —
ret k úsměvu se marně nutí!
Co zdrojem tvého nepokoje?
Jsem lékařem, snad pomohu ti.
Ty oko klopíš beze slova,
a ňádro tvoje v rozechvění. — —
Bych znal, že láska lék ten chová,
své srdce dal bych k zpomožení.