Dlouhý, dlouhý čas jsem v protivenství
Se světem a s sebou krutě zápasil,
Víru svou ve svaté člověčenství
V srdci svém jsem úmyslně uhasil.
Dlouho, polouživ, jsem svoje rány
Netečně, bezcitně nechal krvácet,
Naděje mé byly pochovány
A já nechtěl povolat je k žití zpět:
Ale ondy bděl jsem v tiché noci
A mé srdce na svou lásku zpomnělo,
Zpomnělo si na ty blahé noci,
Jež na prsou jasné děvy probdělo…
Slza ona, jež mi zakalila
Z nenadání oka umdlelého svit,
Ona-tě mne opět přesvědčila,
Že i pro mne ještě v světě blahobyt.