Já také býval drobný hoch,
ó ještě dětství cítím,
ještě mě těší každý pták
a všecko voní kvítím;
sedávám ještě u kamen
při starém kolovratě,
kde přede naše babička —
a v srdci vždy je zlatě.
Ó, jaký div, má babička
ty staré zkazky umí,
z nich každá srdcem zachvěje,
jen kdo jí porozumí…
Kdo rozumí, ten častokrát
si krůpěj setře s řasy
a zemi Českou čarovnou
do srdce ukládá si.
A říká naše babička:
„Je to jen rozum starý,
však tuhle zemi ničily
jen vlastních dětí sváry;
a nikdy blaho nezkvete
v tom našem koutku zlatém,
dokud Čech Čechu nebude
upřímným dobrým bratem!“