Sbohem, hoši a děti,
my už dnes rukujem,
my chlapci dvacetiletí,
tohoto smutného rána,
kdy celé nebe jsou kasárna,
s rozbitými okny, zídkou studenou,
šedivě a černě omalovanou.
My už nemáme hlav rta ramenou,
už máme na nich jen kufříčky,
černé kufříčky - černé rakvičky,
na nich naše jména v bílém lemování
a v nich jsme my sami pochováni,
v sepjatých rukou srdce držíme,
už o tobě ničeho nevíme,
živote krásných skleněných věcí,
lásko s maminčinýma rukama.
Děvčátka smutná, nechoďte za námi,
to není pohřeb, my se zas vrátíme
jednou večer se všemi hvězdami.
My mrtví vojáci
přijdem k vám touto ulicí,
přineseme vám ze svých ran kytici,
kytici červenou, dar, co na prsou krvácí.
Do rukou nás vezměte, do bílých postelí,
abyste, milé, věděly,
kde se naše tiché tělo
pro rty vaše ranou otevřelo,
abyste mohly hluboko do něho
té noci svatební.
Dříve než se rozední,
počneme pod vaším srdcem radostné pachole,
nový život.