Jak zvát tě mám ty duše drahá,
bych řek’ ti výraz duše pravý,
či hvězdou snad, jež v bouři žití
mně stále ssýlá pohled sinavý?
Či cherubem, jenž perutěmi
na hlavu mír mi svatý dýchá
a jehož hledem vášeň každá
mně v bouřných prsou rázem ztichá?
Mně s Heloisou v poušti žití
z tvých hledů Laury něhy kynou,
co Beatrix mi v nebi záříš
a na zeimi’s mi drahou Mínou.
Než vše to velkým lásky pěvcům
už dávno z lýry vyproudilo,
já kdybych říci moh’ to všecko,
by pro mne málo, málo bylo.