Letěly husy divoké,
letěly dalekým světem,
letěly od rána do noci
svobodným, šíleným letem.
Znaveny snesly se ku zemi,
svěsily křídla svá dlouhá,
jedna jen dále letěla,
větší, ach, byla v ní touha.
Co je ti, krásné dítě mé,
nač věšíš hlavinku rusou?
— A já bych chtěla letěti
v dálku s tou divokou husou.
Do dálky, daleko, daleko,
až tam, kde neznají hoře,
do toho širého, velkého,
klidného, bezdného moře.