Stojí lípa, pod ní pramen
jasnou šíří zář,
dcery slunce na úsvitě
myjou si tam tvář.
Přišla dívka, smutná, sirá,
k vodě usedla,
žalující své krásné oči
k stromu pozvedla.
Lípo milá, sluncem jasná,
kéž tvůj tmavý kmen
v otce mého promění se,
jenž spí věčný sen.
Lípo milá s hvězdným květem,
větve zelené
kéž se mění v bílé ruce
matky milené.
Lípo milá, pak by snivý
šelest listů tvých
proměnil se v šepotání
slov, ach, nejsladších.