„Víš, co mne kormoutí?
Byla jsi na pouti,
maličký dáreček přinesla’s všem,
kohoutka a pannu,
srdce z marcipánu,
každému’s říkala: „vem si to, vem!“
Mně ani za nehet,
ba ani drobný květ,
kde někde u cesty utržený,
mně ani jablíčko,
srdíčko, vajíčko,
jak bych byl ze světa vyvržený!“
Mile se usmála,
milého objala.
„Když je chceš, tedy máš srdéčko mít.
Pod tím šněrováním,
s věrným milováním,
na věky ono má, hochu, tvým být!“
„Můj zlatý obrázku —
co je to za lásku,
která jen od dárků daří se nám?
O hladu, o žízni,
o ranách, o trýzni,
chudého, nahého ráda tě mám!“