Den jasný a zářivý překonal
veškeru nedůvěru.
Širokým oknem vzduch vlažný vál
dovnitř atelieru.
Hubený asistent na zemi
si sedl, opřel se zády
o zeď, mnul hlavu si dlaněmi
a vzdychal: „Jaro je tady!“
Pravila dotčena jaksi tím
slečinka mírného vzhledu:
„Já bohužel pranic necítím,
neb moje srdce je z ledu.“
Kraj v slunce paprscích táhnul se v dál
a v pohledy zvlhlé se vrýval,
a nad ním skřivan se třepetal
a radostně píseň svou zpíval.