„Ty druhu můj, milý holoubku!
Řekni mně, proč k nám nechodíš?
Nechodíš, nezavítáš
Ni z rána,
Ni v poledne,
Ni večerem zvyklou dobou
Polaškat, pohoukat,
Pohrát a zazpívat
Písní milostných!
Či zadržují tebe přátelé,
Druzi tvoji, bratří?
Či bol těla vězil tě v domovu?
Či já ti dosti nejsem po mysli,
Nedosti v šaty ustrojená,
Nedosti sličně uhlazená?
Či písně jsi zapomněl?
Či stroj nedobře naladěný?“ — —
„„Ach, nezdržují mne přátelé,
Nezabavují mne druzi, bratří,
Nevězí mne doma bol těla! —
Tvé srdce — tvá láska — a osudu zloba!
Neměj mne k tomu, bych přišel;
Na tebeli pozřím, touha
Srdce svírá, slzy ronit musím
Nad naší láskou!““