Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela z rána,
a za ním hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švarný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švarnou ženku Hanu.
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
la!
Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvetla, jakby zalívána rosou,
uvadla, jakby podsečena kosou —
ubohá Marie!