Lehce moře snáší bouři zlobivou,
srdce mě však těžce nese bouři svou.
Ach, ty blesky boží jsou tak divoké,
a moře mých žalů je tak hluboké.
Plula pyšná loďka z krajů dalekých,
vlákaly ji tůně do propastí svých.
Na palubě loďky stál tam krásný muž:
Pomoz mi, rybářko, pomoz, tonu juž.
Vrhla jsem se, vrhla v bouřku děsivou,
bych spasila muže smělou rukou svou —
ještě mu na duši ležel temný mrak,
a již jsem ho hřila, líbala mu zrak.
Líbáním, to žhoucím, oči otevřel
a přece tak chladně tu mou péči zřel.
Marně se mi žhoucí oko zrosilo,
o almužnu lásky marně prosilo…
Vstal a děl: Můj dík! zde vem svou odplatu.
V klín pak vysypal mi hrstku dukátů — —
Darmo jsem tě, pane, v moři zlovila,
když tě morská tůně srdce zbavila!
Lehce moři snášet bouři zděšenou,
ale mne, jak snésti lásku zrazenou?
Ach, ty blesky boží jsou tak divoké
a moře žalů mých je tak hluboké! —