Po nás ať přijde potopa — Bezcestí

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó, moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!

Však nově začít — je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotva že se zvedne,
již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou,
své tělo šel bych prodat do ulic.