Přihodich sě jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla po hostinu,
ana sedíta na pivě.
Tu učinista poctivě,
oba právě bez meškánie
dasta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ sě k nima,
posadich sě mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: „Paní, nalí piva!“
Jechomť sě v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajtež tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmějieše známě brady,
na ňemž sukně šěrá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedraná bieše.
Mošnu na hrdle jmějieše,
v niž by vložil, což mu třěba,
mním, že knihy, také chleba.
Dešťky jmějieše u pásu,
jakž jej viděch při tom času;
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Druhý, ten sě starší zdáše,
sedě vždy brádku súkáše,
na ňemž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedrané šátky.
Okasalý tak bě dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně;
tyť biechu drahně povetšěly,
a však okolo děr cěly,
skrzě něž viděti nohy.
Také bieše vpal ostrohy,
točenku jmajě na hlavě.
Tak jakž já jej sezřěch právě,
jistěť mi sě dvořák zdieše,
hřbelcě za pásem jmějieše.
Ten mluvieše hrdě sedě,
na své špicě pyšně hledě,
a řka: „Nenie v světě toho,
ni kto má zbožie tak mnoho,
bych chtěl jeho zbožie vzieti
a dvora sě odpověděti.
Neb tu tolik utěšenie!
V světě ten jeden nenie,
ktož by dvořenie okusil,
věčně by dvořiti musil.
Ktož mi o lepšiem bydlu praví,
každý sě ve lži ostaví.“
Dotud mluvě ústa trudu,
až i žáka na sě vzbudi.
Ten mu k tomu odpovědě
a řka: „Já to dobřě vědě,
a tomu já také věři,
že páni i také rytieři,
tiť u dvora dobrú mají,
i bohatí, to já znaji.
Ale nebožátka chudí!
div že sě jim neostudí
pro zlé bydlo jich dvořenie,
neb již věčší psoty nenie.
Tiť sě, chodiec, psotú klonie.
A nad to pak vy, podkonie,
vy ze všěch najhorší máte,
kromě že sě v tom neznáte.
Byste sě chtěli poznati,
svú psotu popsati dáti,
což vy jie máte, podkonie:
v světě věčšie psoty nenie,
než vy trpíte dobrovolně.
Ale naše bydlo školnie,
toť já tobě pravi hole,
tuť je ve všem pravá zvóle,
od pitie i od jědenie
v ničemž nedostatku nenie.
Myť netrpíme nikdy hladu.
Když již tovařišie sadú,
tuť já, dosáhna úkrucha,
nenie partéka tak sucha,
bych jie nerozmočil jichú,
tiem lekujě svému břichu.
I budemy dobřě syti.
K tomu máme dosti píti
pitie ctného do nerody;
častokrát i také vody
napijemy sě pro zdravie,
neb jesť velmi dobra hlavě.
Ba, od ztravyť sě mámy pyšně,
masa, kur dosti přielišně,
toť na každé posviecenie,
v ničemž nedostatka nenie.
Když to koli u nás bývá,
mámy přieliš dosti piva.
Ale vám miesto sniedanie
dadie poliček za ranie.
Však ste vy náramně syti,
bývajíce vždycky biti.
Miesto jědenie oběda
kyjevá rána přisědá.“
A když žák přěsta mluvenie,
dvořák vecě: „Toho nenie!“
Okřiče sě naň hněvivě
a řka: „Žáku, mluvíš křivě,
bychom byli hladoviti
u dvora a kyjem biti!
Ach, přěhubená partéko!
Co je tobě řěči této
o nás mluviti potřěba,
sám nejsa nikdy syt chleba?
Co dobrého do vás, žáci?
Však ste hubení žebráci,
jenž tečete dóm od domu
hekajíce a chtiec tomu,
by vám dali jichy mastné.
Auvech, vaše bydlo strastné!
Tuť dadie partéku rženú,
a s tiem vás pesky vyženú.
Pakli již na vaše ščěstie
vám dadie v některém miestě
jichy nemastné a málo,
vej, kak sě vám dobřě stalo!
Již sě vše zďálo po vóli.
S tiem pak běžíte do školy
a to s velmi dobrú myslí,
mniec, byste na hody přišli.
Tuť vás pak starší omýtie,
i chléb i jichu vám vzchytie
a to všecko zjědie sami.
Jmúť sě vás bíti metlami,
budúť sě nad vámi mstíti
hněvy, nejsúc dobřě syti.
Ach, toť vám psota nehovie!
Slýchalť sem dávné příslovie,
žeť žákóm draho vařenie.
Protož ty nechaj svářenie
se mnú, nebť já také vědě
praviti o vašiej biedě,
což vy jie máte, žáci.
Ale my, páni dvořáci,
když již za stolem sědem,
inhed na sě lúčiemy chlebem.
Myť nic nešetřímy toho,
neb ho mámy přieliš mnoho.
Tuť nám dadie jiesti dosti.
Pakli že pro jiné hosti
nás kuchaři zapomanú,
inhed já od stola vstanu
i běžím tam sám k kuchyni;
dadieť mi dosti zvěřiny,
pakli nenie, ale kašě.
Toť jest všě útěcha našě,
žeť jie ukydá druh druha,
a tudy nás mine túha.
Někdy sě vladař v mě vpeří
a mě svú holí udeří
v pleci nebo v hlavu ranú;
inhed já, odběhna v stranu,
tohoť nikakž nenechaji,
od mateřeť mu nalaji;
kromě leč by byla hlucha,
tožť jiej nepovzní u ucha.
Když pak bude po večeři,
což nás koli dvorské sběři,
béřemy sě dolóv s hradu
a netrpiec v ničemž hladu.
Ale vy, žáci, nebožátka,
ach, že vás jesť vašě matka,
těžcě nosivši v životě,
přirodila k takéj psotě!
Já sě tomu velmi divi,
že ste jedno bitím živi.
Však vás za obyčěj tepú,
jednak burcují, jednak svlekú,
vymyšlujíc muky nové,
o vy kaziec metly břězové.“
Netaže toho dořéci,
žák sě chtieše hněvy ztéci
a řka: „Vy, podkoní hubení,
však ste vy tak zahubeni!
V vás sú zakrsaly kosti,
pro psotu nemohúc rósti.
Když’s mne nechtěl zbaviti,
již chci z knih o tom praviti,
což já o vás psáno mám.
Když jeden jel cěstú sám,
hodného pacholka ptajě,
podkonie sobě nemajě,
tuť sě jemu črt pokázal,
inhed mu sě přikázal.
I slúžil mu k jeho vóli,
což jedno rozkázal koli;
v tom nikdy nebyl rozpačen,
a však často za vrch vláčen.
To on všecko trpěl mile
až právě do jedné chvíle,
když sě tak povětřie zrudi,
hroznú slotu s deščem zbudi,
o němž jesť strach poviedati.
Ščastný, ktož mohl usiedati
toho nečasu pod střěchú.
Črtu nebieše do smiechu,
ano s ňeho šaty berú,
kuklu i plášč s hrdla derú
podlé obyčějě i práva,
jak sě i dnes třěpačkám stává.
Opěť pak, vše téhož času
slunce pokáza svú krásu,
pusti svój poprslek jasný.
By čas horký, velmi krásný.
Tuž panošě každý zvláščě,
pacholku podává pláščě,
a plášč mokr a pln deščě.
Tuť sě tepruv črtu stešče!
I zjěvi sě pánu svému,
a takto povědě jemu:
‚Tutoť mého bydla nenie,
beruť, pane, odpuščenie;
jižť sem dobřě vzkusil toho.
Majíť zlého bydla mnoho
třěpačky: kudyž sě obrátie,
vždycky v psotě chvíli krátie.‘
Viece mluviti nerodě,
inhed sě kamosi podě.
Vyprnu sě jim všěm s očí,
jedne sě vicher zatoči.
Čím ty sě pak chceš chlubiti?
Črt nechtěl třěpačkú býti:
toť jesť vždy dosti znamenie,
že horšieho bydla nenie,
než vy je máte, třěpačky.
Ale já, když sedím s žáčky,
bez chlúby chci pověděti,
tuť sú mnohé městské děti,
jenž sú také pod mú stráží,
tyť já všěcky metlú káži
a sám sě pak bitie zhojím.
V svátek sě jeho nic nebojím.
A když pak přijde čas postný,
mně vděčný a velmi radostný,
o ňemž jest dlúhé pravenie,
co mám tehdy utěšenie!
Když já již budu na poli,
ano všecko po méj vóli,
neviem nic o chudobě,
sem sám dobrovolen sobě.
Netáhnu přijíti do vsi,
až inhed bojuji se psy;
an každý preč běžě skolí,
a já jej ranil svú holí.
Jakž mě náhle sedlky zočie,
tuť inhed ke mně přiskočie.
Neučinieť k tomu léně,
padnú na svoji koleně,
tuť mé obrázky cělují
a mě dařiti slibují,
tepúc sě v prsi náramně,
tiežíc, co bych ráčil, na mně.
Já jie za vajcě poproši,
anať inhed běží k koši
i po všěch sě hřadách zplazí
a kde které hniezdo zlazí,
ve všěch kútiech pilně hledá,
mněť vždy prázdnu jíti nedá.
Pak odtad pójdu s radostí
a nabrav již vajec dosti.
Kdež sě naměte slepicě,
hus nebo která kačicě,
když já ji popadnu koli,
téj jesť vždy jíti do školy.
A chlap sě chce hořem vztéci,
však mi nesmie niče řéci,
ani protivného slova:
bylť by pohnán do Pasova.
My žáci i také kněžie,
kamž koli po světě běžie,
toť vědě malá věc nenie,
nebojíme sě oběšenie.
Ale vy, hubené panošky,
vy nejste bezpečni trošky.
Vy strachy zdrástíte kčici,
jědúc mimo šibenici;
vám sě třěba ohlédati
a přěd sebú sě žehnati,
neb jesť pilně třěba toho.“
Dvořák sě rozhněva z toho
a řka: „Mizero nevlídná,
čemu tě ta řěč nesklidná?
Však ty za plešku nestojíš,
neb’s huben, metly sě bojíš
a jsi živ na světě sotně,
obcházějě sě robotně.
Ty sě hubeně obchodíš
a k tomu v zlých šatech chodíš:
toť hanba nenie v školském běhu.
Kterak pak o tvém noclehu?
Ty ležeš na kamnách nynie,
ale až bude čas zimě,
inhed sě o to s tebú svadie
a na kamnať viec nedadie.
Ješče bude tobě blazě,
dadie-liť léci na podlazě!
Tu ležíš dosti neměkcě,
zimú sě třasa a zuby štěkcě.
A k tomu vstávánie rané!
Když sě pak na tě dostane
vašé školská pracná třieda,
tepruv bude tobě běda.
Když ty již dieš, že prost budeš,
toho nikoli nezbudeš.
Tu tobě vše spósobiti,
školu mésti i ztopiti,
ničehož nic neminúti.
A kde pak odpočinúti,
a léhajě velmi tvrdě?
Jáť sě mám od toho hrdě.
By ty viděl mú posteli,
když já sobě slámy nasteli!
Tuť já ležím u pokoji.
Někdy také pospím v hnoji;
toho já nečiním pro jiné,
než když dščem zmoknu jediné,
by mé rúcho zsechlo k jitru.
Toť já, vstana, pěkně vytru,
aby na mně stálo čistě.
Toť já tobě pravi jistě:
mneť sě mne chlapi velmi bojie.
Kadyž chodie nebo stojie,
pokorněť mi sě klanějí,
vždyť: „Paniče, vítaj!“ dějí.
Sedláciť přěde mnú sršie
a slepicě také pršie,
s nimiž mám hroznú útěchu:
Kteréž dosáhnu do měchu,
tať sě viec nepozná zasě:
sniemť ji s tovařiši v kvasě.
Toť také pravi neskrytě,
žeť nemám péčě na bitie.
Na tomť bych mohl přisieci,
že v tomto cělém měsieci
nejsem já bit pro mú vinu,
kromě vyjmúce jedinú,
leč kdys z klamu po hlavici,
neb za vrch, nebo po líci.
V tom já niče pána nevini,
neb on to vše z klamu činí.
Mám pána po všiej svéj vóli,
dáť mi, což poprosím koli.
Máť mi nový kabát dáti,
netáhneť jeho zedrati.
Co mi sě pak nedostává,
když mi jedno hlava zdráva?
Však již netrpím psoty viece.
Ale však, pravdu praviece,
z mladu já na svéj hlavici
nosil sem těžkú přilbici,
doniž sem rynéřem byl,
ale již sem té psoty zbyl.
V tomť sě pochlubiti mohu
a z toho děkuji Bohu,
žeť sem tak velmi povýšen.
Všěm žákóm mohu býti pyšen.
Sám však znamenaj cti této,
sem podkoním sedmé léto.
K tomu mám dobrú náději,
a to jistě řéci směji:
netáhneť pán dluhóv zbýti,
mneť chce střělcem učiniti.
Pakť neponesu tlumoka,
ano samostřiel u boka,
a k tomu sukně čistá,
na niejž haklíkóv na tři sta.
Kdež budu v neznámém kraji,
měť vezde za pána mají.
Protož, psotný sagitáři,
i kacíť sú tvoji sváři?
Proti mně neroď mluviti,
nebť jesť věčně ve psí býti.
Vám jesť přisúzena psota,
byste ji měli do života.“
Žáku to bieše protivno,
vecě: „Jesť mi velmi divno,
hrdú řěč slyšě od tebe:
i zda sám již neznáš sebe?
Vy třěpačky nebožátka,
toť vám nikdy nenie svátka.
Však’s ty hubená satrapa!
Čím chceš lepší býti chlapa,
na každý den hnój kydajě,
k lepšiemu čáky nemajě?
Však ty sě nevrovnáš žáku,
neb my mámy lepší čáku,
ne jako vy, chlapi hlúpí.
Z žákóvť bývají biskupi,
komuž toho Bóh popřěje,
v ňemž jesť má dobrá nádějě.
Prodlí-liť Bóh mého zdravie,
až bude o světiem Václavě,
ježtoť již daleko nenie,
přijmuť já prvé svěcenie.
Inhed sobě pleš proholi,
a kto mi přěkazí koli,
tomuť bude nelzě zbýti,
vždyť mu jesť pohnánu býti.
Zaplatíť mi to dosti drazě,
pojieť se mnú calet v Prazě.
Což mi pak bude škoditi,
když já již budu choditi
hrdě v mešném rúše zlatém,
jsa knězem neb prelátem;
když já budu v kostele,
a ty stojíš jako tele
v svém zedraném rúšě letně,
na mě smieš hleděti setně?
Protož, nebožtíku lichý,
razíť, ostavuj sě pýchy
a se mnú nechaj svářenie;
však vidíš, že statka nenie.
Ješčeť nad to věrně pravi,
chceš-li prodlenie svému zdraví,
nebudiž viec dvořskú chasú;
tak snad prodlíš svého času.
Jinak zhyneš na životě,
nebť nenie koncě vašiej psotě,
aniž jesti lepšie čáka.
Protož razi u sedláka
přistati v dobréj dědině,
zda tě tady psota mine.
Tu tepa v hlavu pšenici
obráníš sě šibenici.“
A když žák svú řěč vylíči,
tu dvořák sě inhed vztýči,
hněvivě naň třasa hlavú,
hrozě jemu rukú pravú,
řka: „Jižť nepřězři toho déle,
byť pak bylo i v kostele.
Mluvíš na mě, ježtoť nenie.
Zda již ufáš v svá svěcenie?
Dřéve než dočakáš plešě,
budeš ty utopen v měšě,
jakož sě i jiným děje.
I v tom-li jesť tvá nádějě?
Spieš ty ještě budeš katem
nežli knězem neb prelátem;
neb najviec biřici, kati
vše bývají literáti.
Téhož ty také nezbudeš,
v maléj chvíli katem budeš.
Ješčeť věrně razi tobě,
přizři, již jesť čas, o sobě,
Já s dobrých lidí pomocí
řemeslať chci dopomoci.
Tudy něčso psoty zbudeš,
a potom oběšen budeš.“
To řek, ruku naň opřěže,
a žák ho za vrch dosěže,
k tomu jej v hlavu udeři.
Tak sě druh v druha vpeři
za vrch tak nelítostivě,
a druh druhu hlavu křivě.
A pohlavci k tomu suší
pleskají okolo uší.
Tak zároveň bez rozpači
druh druha pod sebe tlačí.
Hrozný hřmet jde o podlahu,
i sen i on búchá hlavu,
nepoddada sě druh druhu.
Rvásta sě chvíli tak dlúhú,
drúce sobě ústa rózno,
až mě by hleděti hrozno.
Nechtě sě dívati tomu,
i brach sě preč z toho domu,
ana sě za vrch vláčíta.
Rujtaž sě, dokud ráčíta!
Toť jesť krčemná příhoda,
neb sě pivo pie a ne voda.
Dnes, ktož rád do krčmy chodí,
častokrát sě jemu přihodí,
žeť zvie příhody někaké
a k tomu noviny také.
Mnohémuť sě tak zračí,
najviec, kto sě tam omračí,
žeť má doma co praviti;
však sě je lépe zbaviti.
A v noci zákon jesť spáti
a doma novin čakati.