Na srázu visí chatrč — hrozno zřít!
Čí domov to? Kdo hostem chce tu být?
Ji holých stromů větve bijí,
vichřice jí se posmívá,
i chudoba ji hrdě míjí, —
jen samota v ní přebývá.
Útulkem vlídným jistě bývala,
když lidské blaho v lůně skrývala,
když naděje pod její střechou
dny drahé touhy sčítala,
a lásky vesnou libodechou
v ní srdce mladá zkvítala.
A nyní mrtvo v těsných prostorách,
jakoby kletba střežila ten práh.
Zda naděje se nesplnila?
zda láska svadla zrazena
a srdce v žalu pohrobila,
že spustla chýžka, zřícena? — —