Mrtvá lípa. Darmo jaro
budí větve bezelisté.
Neslyší. — Hle, obraz smrti
nenáhlé a přece jisté.
Jak je tichá! Jenom vichor
v holých větvích nad ní sténá,
avšak lípa nezakvílí,
že je sama — opuštěná.
Někdy jenom němá lítosť
zdá se přerývat ji celou,
to snad že zhynula červem
a ne zlatou boží střelou.
Někdy jenom od kořene
do vrcholku se zachvěje —
snad že myšlénka ji leká
na život — smrť bez naděje.
Tak hle, člověk někdy zmírá
tiše, ani nezasteskne
a jen skrytě nad životem
slza v oku se zaleskne.
—
Nerad slyším planých nářků,
jak je lidé na trh nosí,
a slzami krokodilů
pokrytecké líce rosí.
Vždyť má každý vlastní šíji,
vlož si na ni svoje žely
a tvá slza dražší bude,
když jí lidé neviděli.
Ukovej jen pevnou vůlí
k stěnám srdce svoje pláče,
a by pouta nezlomily,
rtům přidej smích za hlídače.
Smích a pláč, dvě způrné děti,
v ničem neustoupí sobě,
každé chce být v srdcí pánem,
a často umlknou obě.
Eh, nač trojím kovem hradit
prsa proti bodům muším?
Pro trocha vyssáté krve
z poklidu se nevyruším.
A oblázek povržení
ani kůže nesedere,
darmo jím ta vaše láska
do mé lhostejnosti pere.
Je to stará povídačka,
do lípy jak děti bily. —
A přec stála; jenom písně
z koruny jí vyplašily.
Nuž jen dále čelem k boji;
avšak můžete být jisti,
když muč láska nepokoří,
nepodlehnu nenávisti.
—
Těžký život, avšak přece
jenom to mou duši rmoutí,
že nemohu běhy času
mocnou ranou podetnouti.
Věru se to nevyplatí
chvíli životem se vléci,
když je člověk uzavřený
jako orel v úzké kleci.
Krátký let ku mřížím stropu,
krátký život jen do smrti. —
Opět život? — Nač by křísil
osud, koho jednou zdrtí? —
A nač plakat neb se zlobit? —
Tím se pranic neobrátí. —
Jsem rád, že nemusím aspoň
dvakrát žít a umírati.