Provdala mne v dálný kraj matinka,
slibovala ke mně často přijížděti,
často přijížděti, mne navštěvovati.
První prošel rok, matinka nejde,
druhý prošel rok, zlatinká nejde,
třetí dochází, matinka přichází.
Již mne nemohla matinka poznati:
„Co to za babu, co to za stařenu!“
„Ach, jáť nejsem baba, aniž stařena,
ale jsem, matinko, tvoje milé dítě.“
„Kamžpak se podělo tvoje bílé tělo?
kampak se poděly růžové tvářičky?“
„Bílé mé tělo — na hedvábném biči,
červené tváře — na pravé pěsti;
bičem udeří, těla odubývá,
v tváře udeří, červenost pomíjí.“