Smutný jako otrhánek
starý usednul krajánek
na lavičce u mlýna,
na svou mladost zpomíná.
„Už ty léta, už jsou veta,
když mně kvetla radost světa,
když běžely kolečka
v mlýnci mého srdéčka!
Kolečka jsou zastavena,
vodička je zaražena,
mlýnek hrčí klepy klep,
a mně stydne stává leb.
Pane otče! slitování
k poslednímu fedrování,
dejte rakev dělati,
do rakve mně ustlati.
Paní matko! ustrňte se,
ať mi dcerka kříž přinese,
Krista Pána k líbání
při bolestném skonání.“
Chystej, chaso, chystej máry,
dokonáváť krajan starý,
dobíhají kolečka
v mlýnci jeho srdéčka.
Než přinesli máry šedé,
ustydly mu líce bledé,
mlýn dohrčel klepy klep,
sklesla starci stará leb.
Všechny mlýny zastavili,
starce v rakev položili,
odešli s ním k hřbitovu,
poslednímu domovu.