K pahorku se žene lidu dav,
až se prach v kotoučích zdvíhá;
nad tím vlnícím se mořem hlav
sloup se v ranní mixe míhá.
Odsouzenci umíráčkem zvoní,
jejž zde ku popravě vedou —
brzy on svou bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Jako vzteklý počíná si lid,
hroze pěstí odsouzenci —
na jeho však čele trůní klid,
ač se vidí v divném věnci;
smutně časem ohlédne se po ní,
jižto v patách za ním vedou —
brzy on svou bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Ona kráčí strastí sklíčená
pevně za svým povoláním,
v žití, v smrti s chotěm spojená,
nevzrušená lůzy láním:
onť svým životem se zastal o ni,
s ním kráčela slastí, bědou —
brzy on svou bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Vždyť to srdce věrné seznala
na bludné po vlastech pouti,
smělá páž ji smrti vyrvala,
když jí bylo utonouti.
Mnohou hladu trýzeň snášel pro ni
s usměvavou tváří snědou —
brzy on svou bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Že prý zalknul čárem skot i brav,
bouří lid se pověrčivý;
že se dotknul lupem cizích práv,
žádá krev lid pomsty chtivý;
trest je vyřknut, hrozný proň i pro ni:
aby zřela, ji sem vedou,
jak choť její bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Když svatební hody slavila
při zpěvu a při cimbálu,
když s ním v kole rodném tančila
za lonského slunce palu,
věstila jí baba pod jabloní:
„Pro tvou radosť rakev předou!“
Brzy on svou bujnou hlavu skloní:
potěš bůh tu ženu bledou!
Zasmála se tehdy cikánka
věštbě baby závistivé,
a na prsou svého kochánka
snila po čas ráje lživé.
Ráje lživé odkvetly již pro ni,
a teď manžela jí na smrť vedou —
manžel klidně bujnou hlavu kloní…
potěš bůh tu ženu bledou.