Až k vám se dopnout orlím letem,
být občanem té říše jasné,
být poutníkem tím světů světem —
kdož by to nechtěl, hvězdy krásné?
Dlít na každé a snít a bloudit,
na místo dnů mít léta věků,
co vidím v člověčenstvu proudit,
mít obsaženo ve člověku —
A hledat, kde se rozevírá
to zřídlo světů nepojaté,
snad najít srdce všehomíra —
kdož by to nechtěl, hvězdy zlaté?
To velké srdce slyšet bušit,
v něm věků táhlé vlnobití,
být srdcem s ním a v jaru tušit
slast proudícího tvorům žití —
Pak učit včelku medobzučnou,
a v háji jaro započaté
v květ rozdýchat a píseň zvučnou —
ach, proč to není, hvězdy zlaté?