Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,
zpěv, perla s perlou, prýštěl do noci,
na nebi rozechvíval hvězdy,
a na zem chorým dones’ pomoci.
A lítlo tudy estheticky
pár špačků s kritickými mozečky:
„Konečně musíme mu říci,
že jsou to přec jen liché zvonečky!
Ké umění v té táhlé písni,
jež každý tón tak vaří na měkko?
kdo nestuduje ptáky jiné —
zda může dospět v písni daleko?
Jeť chválou zkažen nerozumných,
nám jeho píseň slavičí je šplech —
a teď to slyšel; uvidíme,
zda naší rady také uposlech’.“
Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,
zpěv, perla s perlou, prýštěl do noci —
a špačkové jsou jako špačci,
a slavíkům již není pomoci.