Vy zpěvní druzi jarních poupat,
mám k vám též něco povzdechu:
jsou srdce za zdmi uvězněna —
zda máte pro ně útěchu?
Jak, víte, soustrastný ten ptáček:
ten Daliboru do věže
donášel v písních božskou mluvu
kvetoucí jara mládeže.
A mezi vámi tolik slasti,
že až to nebem otřásá:
zaleťte s něčím na okénko,
tam okřeje a zajásá.
Což ubude tím jaru krásy,
když jedna píseň odpadne?
Nám často stačí pouhé slovo,
a lidské srdce nevadne.