Vždy cos mne táhne, modré hory, k vám,
jak slovo milenky a přítele;
já s myslí veselou k vám pospěch mám,
a mlád se v žití vracím, vesele.
Jak byste měly světa pravou líc:
zvuk, píseň, vůni, milé přístřeší,
ba i to lidské srdce lidským víc,
že dojme pravdivěj i potěší.
Jak byste měly ještě v zásobě,
co ostatní svět nuzně promrhal:
květ, mladost, krásu v krásy podobě,
i radost, důvěru i pravý žal.
Mně jest, jak měl bych ve vás nalézti,
co nenacházím, ale hledám přec:
tu pravou slzu v lidské neštěstí,
to pravé slovo na útěchy řeč.
I jest mi, jakby lepší moje část
v tom vašem modru toužíc bloudila:
tam duše cítí v sebe ji se klást,
jest plná a jak v květy rozvilá.