A což mne v lese liběj poutá,
než z podkeří ta jahoda,
když zardělá se pousmívá
jak z dívčí tváře lahoda.
Tak pod lístečky, v stínu šerém,
tak potměšile, s rozmarem,
půl vábí a na půl se kreje,
a přece být chce obdarem.
To snad tu někdy v stínu dřímal
ret dívky za nejsladších chvil,
a co chtěl vzkázat políbení,
zde na ty nitky zavěsil.
A snad že chtěly lesy vidět
tak v drobnojemném obrázku,
co v šeru mají lesku, vůně
a sladkých k žertům závazků.
Ba snad že, když se s nimi loučím
tak ve smutku a ve zmatku,
ten obrázek si vymyslily,
bych vzal jej s sebou v památku.