Přec zdá se mi, až hrob můj zvrácen
i v lidské spustne paměti,
že poznají ho jarní ptáci
a zpěvem svým ho posvětí.
Že poznají ho zlaté hvězdy,
a luna s nebes postropí
že jej v své lásce snivotklivé
rosou i leskem pokropí.
Ba zdá se mi, že duše hájů
nepustí ptáky z náruče,
až slavíček, to srdce lesa,
si při mém srdci zatluče.
Vždyť nemůž být, by zapomněly
znát přítele a skládače,
jenž žití své a vše z nich čerpal,
čím v slast se píseň rozpláče.