Jak spanilé to sourozenky,
jež jaro zvábí z poupěte!
A přece není nad myšlénky,
v něž krásná mysl rozkvete.
Tyť křídlem zem obejmou celou
jak duha, v oblouk napjatá,
a bratrský všem domov stelou
jak háj, kdy hostí ptáčata.
V nich svět i nebe s krásou mnohou
jak v démantu se zaleskne,
a co je smutku pod oblohou,
ten v slze jich si zasteskne.