Kdy západu zář na pruh úzký slitá
plá za Hradčany nad večera tůně,
to jak by krev se rděla ve koruně,
již návrší kol Praze v skráně vplítá.
Tam majestátem kamenných rouch krytá
spí mrtvá sláva na svaleném trůně
a s prachem rozpadá se v hrobu lůně
v tom starém chrámě u svatého Víta.
Tam stíny králů, světců šerem chodí,
tam erby pukají tak smutně, zvolna,
a dumy táhnou opuštěnou lodí.
Řad mrtvých králů nové neuvítá,
modlitba mrtvých za mrtvé zní bolná
v tom starém chrámě u svatého Víta.