Poduškou byl mně zármutek
a slzy místo spaní;
mé srdce, ne tak hlasitě:
již dám se na pokání.
Měsíček oknem vchází k nám,
má rubášové šaty,
a v srdci mém cos doznělo,
jak ptáček kropenatý.
Měsíčku, zapal hvězdy tam;
rosou nechť květ se šatí,
slavíka probuď ze spaní,
jen lidi - ty nech spáti!
A neste lásku nádhernou —
však mrtvolu tu znáte;
jsem teď jen člověk nebohý —
ach, škoda nastokráte!