Maličký tuláku, pojď ke mně blíž!
Vždyť trpíme nevděkem osudu oba.
Tobě živočichů, mně lidstva zloba
uložila na hřbet proletářstvi tíž.
Na tebe hartusí, štve ptačí říš,
však hněv její přejde, když zimní tu doba.
Mně po celý život můj trápí los Joba —
jak proletář trpí, sám dobře víš.
Rozcuchaný příteli, pojď, se mnou se děl,
skrz žalářní mříž proklouzneš snadno.
Já také přijmul, venku když bídu jsem měl.
Nestrachuj se pošmurné budovy této,
pokrm pod sněhem nehledat radno.
Pak budem se toulat zas, až přijde léto.