Ach, Tvoje všudypřítomné oko,
když daleko dříme za vodou v mlhách -
tu pouštím postem vychrtlé ptáky myšlenek svých
do vzduchu slavným dechem Tvým opojeného.
Vzlétnou tak plaše a tiše v táhlých křivkách
do černých výšek nebes
a já tak tesklivě čekám na jejich návrat…
Až v temnu se objeví jako plamenné body,
nesouce ohnivé chomáče
květů z Tvých tajemných zahrad -
hořících květů, Tvých smutečních kalin -
až mlčky v mou samotu
z černých mračen Tvých padnou,
bez hnutí krvácející,
s vypálenými zraky
a s hrdly šípem pohledu Tvého probodenými.