Probírám se v těch starých písních svých,
jichž sten mi zněl kdys v prvním ránu světla,
těch prvých, vroucích srdce výbuchů,
když naše láska nejkrásněji květla.
Svět nezří v nich snad žádných půvabů,
mne vábí víc však, nežli celé světy,
jak v slzách když líbáme po letech
dar z ruky milé — zvadlé, uschlé květy.
Mých písní zdroj ten ještě nevyschl;
on vždy zas mocně znova vytryskne,
jak temnomodrém, klidném na nebi
se v letní večer náhle zablýskne.
Jest třeba jen tvé ručky dotknutí,
jen čarný očka tvého modrojas,
by ze skály jak tknutím kouzelným
zdroj písní mých vyprýštil z prsou zas!