Vstalatě Anička v bílej den,
šlatě do maštale pro oheň.
Zavolala k sobě Jeníčka,
aby jí nasekal dřívíčka.
Popad je sekyrku dřevěnou,
vysekal kolíbku zelenou.
Tu si máš, Aničko, kolíbej,
po jiných mládencích nehlídej.
Vždyť já ti po jiných nehlídám,
vždyť já tě, Jeníčku, ráda mám,
„Sedm trubačů mně troubilo,
dvanáct mládenců mě loudilo.
Trubte mně, trubači, vesele,
pokud mám věneček na hlavě.
Až já ten věneček pozbudu,
do roka vesela nebudu.“