Jak to na doubku, dvoje holoubků
milovalo se, celovalo se,
křídly sivými objímalo se.
I přiletěl tu sokolík jasný,
holuba ranil, zabil sivého,
sivého holuba, rousnatého.
Krev se po syrém linula dubu,
peří po šírém trouseno poli,
a prach se zvíval po podnebesí.
Tu se roztouží, želem zavrká
holubička sivá pro holoubka,
pro holoubka svého rousnatého.
Promluví mladý sokolík jasný:
„Neplač, i neplač, sivá holubičko,
sivá holubičko, pro svého holoubka.
Já ti zaletím k moři sinému,
přiženu tobě hejno holubů,
vybereš sobě holuba sivého,
holuba sivého, rousnatého.“
Promluví sivá tu holubička:
„Neleť, sokole, k moři sinému,
aniž hoň ke mně hejno holubů:
víti mi jiný sic bude věnec,
však holoubátkům nebude otec.“