Je šerá chvíle v klenbě starých stromů,
kdy vráží netopýr v šer tmavých snětí,
kdy stáda líným krokem táhnou domů,
kdy v postýlkách svých usínají děti.
Vzduch plný snů a předtuch, hvězdné oči
z řas mraků svitem ještě neproblesknou,
a v trávě vlhké, kam jen zrak se točí,
se rosy krůpěje jak slzy lesknou.
Na staré zvonici, jež v obzor kalný
hrot gotický svůj tyčí, dozněl vzdechem
kvil zvonu poslední tak chvějně žalný
a celý kraj se třese jeho echem.
Pod olšemi je noc, jen místy voda
se v tůni míhá jako oči vlčí.
Vlá přírodou a duší divná shoda,
v snech obě vhrouženy jsou — obě mlčí.