Ten svět je pustý skalný lom,
ty’s požehnaný na něm strom,
jejž schvátil jednou nebes hrom,
však strom si kvete dále,
a mine den a noc jak v let,
ty střásáš s větví nový květ,
že stinným sadem zdá se svět
těm, co jdou po té skále.
Spad’ květ — kdo si ho z davu všim’?
Jej druhý zved’, šel domů s ním,
a třetí s ním na srdci zdřim’:
ten velkou vyhrál sázku,
rty ženy cítil na čele
a kroky duchů nesmělé,
v snů tiši cítil setmělé
stát nad svým ložem — lásku!
A když se k jitru vzbudil pak,
měl srdce lehké, jasný zrak,
to duše jeho do oblak
již prchla za skřivanem,
a klidně patřil v světa vír,
trud žití byl mu květný pýr,
měl v očích, srdci svatý mír
a osudu byl pánem.