Nevolí, bídou hnán
opouštím rodný lán —
ó buďte vlídni ke mně!
a neviňte mne z nevděku,
já snes, co možno člověku, —
ó sbohem buď, má země!
Snad můj jen byl to blud,
tažného ptáka pud
snad jen se ozval ve mně —
ať tak neb tak, již táhnu v dál,
má touha větší než můj žal,
ó odpusť mi, má země!
Již opouštím svůj práh
a tisknu ve slzách
vám, druzi, ruku němě;
teď z dálky bílá vížka v let
za vlakem kyne naposled,
ó sbohem buď, má země!
Jest volný volných ráj
prý tam ten cizí kraj,
kde moře duní temně, —
až budu tam, ó snad bych rád
se přišel k tobě vyplakat,
ó moje rodná země!
Leč tam za vlnami
Bůh též je nad námi,
nás řídě přetajemně:
ať k volnosti, ať v porobu,
nezapomním tě do hrobu,
ty moje rodná země!