Byl náhle dojat dávný přítel můj,
on, který nedávno vryl v šíji mou svůj spár,
snad život zavolal naň příšerné své: Stůj!
a schladil výbojný mu v srdci žár…
byl náhle dojat dávný přítel můj!
On, básníkův bič, pravdy hosudár,
jenž nezbloudil v sentimentalit hnůj,
a šklebem skrotit doved’ citů svár.
Na krvavého masa rudý cár
tak tigr položí též drtící dráp svůj,
cos v něm se hne a volá: „Pamatuj!“
je taká chvíle citu velký, božský dar…
Byl náhle dojat dávný přítel můj!…