Ta píseň tvoje cinkla jako zvonek
kdes od kláštera v les do noční tiše,
když na mech gnóm vychází ze své skrýše
a měsíc plane v liliový stonek.
A vzduch je sytý vůní anemonek
a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše. —
Nuž pijme s gnómy z květinové číše
rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek!
I ať se rvou! — co nám jsou tlumu chtíče,
jich žold za smích i pláč; nám stačí zlatý
ten pohár žití písní vrchovatý,
ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý,
ten pel, jak ve vlas padá od jehnědy,
a v teplé dlani hrstka petrklíče!