Jak chorý poutník s poraněnou nohou
v houšť lesa podzimní se vkrádal den,
kde jarem líbán ondy chvíli mnohou
jsem s ptáky v píseň tkal své duše sen;
tak smutný byl, tak tichý byl,
vzdech z hloubky ňader jeho zazněl jen,
když skráň mi pohladil.
V tvář hleděl jsem mu plachým okem spáče
a v duši chvěl jsem se a též jsem vzdech’,
vždyť zřel jsem houštěmi, jak listím pláče
a rudě třísní chvějící se mech,
list každý, vzkaz: Je čas, je čas,
být hotov na poslední cestu všech…
A mně slz pramen vytryskl zpod řas.