Tyrana vedli na popravu,
lid jásal: „Sláva svobodě!“
Duch času šedivou zved’ hlavu
a smál se lidské přírodě.
„Co nám se posmíváš tím mrazem,
kdy hlavní zlo jsme vyvrhli?“ —
„Aj, vy umíte tnouti rázem,
a sotva chlup jste vytrhli.
Tam pohleď na ty tvoje davy,
a slyš ten prázdný hrdel jas:
tam tyran hlava vedle hlavy,
než nadáš se, má hlavu zas.“
A v skutku. Steré tváře bledly,
jen hlesnout, každá přivolí —
už jednoho tam v slávě zvedli,
a ještě dnes ho nastolí.
„Nuž, brachu, měj se také k jasu,
a neb si zaplač v útěchu!“ —
Ba, půjdu s tebou, duchu času,
jeť smysl jen v tvém posměchu.