Na drnu kyprém, v kořání
sedla si krása bez zvaní,
sedla si měkce vedle mne,
s mladostí v tváři dojemné.
U nohou tenké praménky,
sedla si v kapraď, v pomněnky,
nad sebou větvic vlažný stín,
hleděla lesům do hlubin.
„Hledals mě v mořích, výšinách,
v světů a nebes končinách,
hledals mě v štěstí, v žalu svém,
a já tak blízko doma jsem.“
Seděla, hlas jak do zpěvu,
na tváři důlek úsměvu,
oko jak duše prohřátá,
rty jako k růžím poupata.
„Však tys mne hledal nejradši,
kde jsou mi květy nejsladší,
proto jmu v plnou lásku tě —
našels mne v pravdě, v prostotě.“