Včera ty stromy tak vážny,
a přes noc v bílém, žluťounkém šatě,
táhnou se jako ta mlha,
po stráni vzdušné, v stříbře a zlatě.
Táhnou se u velké slávě,
a jakby prstem blíže mne zvaly:
„Zrodilo nám se tu dítek
na velkou radost za drobné žaly.“
Jdu tam a blíže se dívám —
radosti plno na každé sněti,
a co já dosud měl květem,
větvička každá tolik má dětí.
Dětičky drobounké, sladké,
matička větev v loktech je houpá,
včelky jim bzučejí písně,
rosa je meje, deštíček koupá.