Svět jsi prolít’ orlím křídlem,
s každým seznámil jsi zřídlem,
s jasnou zorou, s bouří mračnou
duši lačnou,
ale co ti vše jest platno,
když na srdce svého plátno
nechytil’s jich záblesk krátký,
všecko darmo,
duchu jen si utáh’ jarmo —
pospěš v srdce zpátky!
Národů všech viděl’s děti,
jak se pachtí v pestré změti
paží, umem, nohou, okem
za pokrokem;
však ty snahy a ty síly
k tvému srdci nemluvily,
viděl’s zmatky, spor a hádky,
všecko darmo
duchu jen si utáh’ jarmo —
pospěš v srdce zpátky!
Prošel’s v bujné hlavy ruchu
všecka díla veleduchů,
co kam psáno krví, zlatem,
pérem, dlátem,
ale vše ti bylo cizí,
ani krůpěj živné mízy
neštěkla ti v pokrm sladký,
všecko darmo,
duchu jen si utáh’ jarmo —
pospěš v srdce zpátky!
Ano srdce, démant pravý
všecky barvy v duhu taví,
z něho jen se mana lije
poesie;
krůpěj to, v níž celé nebe
v zrcadle jak chytí sebe.
Měj vždy srdce z pravé látky,
jinak darmo,
nerozbiješ ducha jarmo!
Pospěš v srdce zpátky!