Zem věčnou láskou puzena se ke slunci zas blíží,
a její srdce ledové tak zvolna taje, z ticha;
teď v hlubinách se pohnula a teď již z lehka dýchá
a v bezdno tepla, paprsků a rozkoše se hříží.
Pták vzkřikl, kořen zachvěl se, puk svrhl pouta tíži,
zde ruka jakás neznámá zvuk, barvy, vůně míchá,
že všecko jásá, mízou vře, že ručejí to šplíchá,
a v prudkém nebes odlesku se pásy jezer kříží.
Zem zkvetla. Z hrobu Kristus vstal, a jeho boky zdrané
jak jarní planou květiny, jak bujné, plné růže.
Ó pějte, zvony březnové, své bouřné hymny ranné!
Ó povstaň, srdce, z hrobu též, kdo chce, dnes vstáti může.
Je jaro věků budoucích — myšlénky nové pučí,
a celým mořem nových snů ten kraj jak bouře hučí.