Jdou mladí, svěží manželé, jdou zděděným svým polem.
Jim „zraju“ šumí v ústret klas a „rostu“ hučí niva,
„já mláďátka svá vyvedl,“ tak skřivánek si zpívá,
a síla jest a bohatství, co rozlévá se dolem.
Taj lásky, svatost mateřství, jíž všecko září kolem,
v hruď ženy krásou vzplanulé se plným kouzlem vlívá,
že ruku muže uchopí a v oči se mu dívá — —
tam lidstva dlouhý život chví se plesem svým i bolem.
Jdou mlčky. Vidí, prací svou jak pustá lada mění,
to moře trav a klasů všech — to jejich tichá říše,
vše jará míza jejich žil, a vzrůstu konce není!
Květ rudý máku planého jim uklání se tiše,
a z niv to cítit vlasti dech — již zjařili svou prací,
a jež teď velkou chvílí tou se do srdce jim vrací.