Jsem v polích; vůkol samá zář,
čas májový se vrší,
s hlav stromů, kudy jdu, mi v tvář
květ prší.
Už vydech’ vůni, zvad’ a spad’
a na koleji leží;
či z blankytného nebe snad
se sněží?
Mně cestou do vlasů se vplet’
a zdobí je a skrývá,
a nad hlavu mi skřivan vzlet’
a zpívá.
Jsem mlád; mé duše kalich zas
výš k oblakům se nese,
veň blaho skřivánčí ten hlas
mi třese.
A z lesů slyším — milo tak —
pět brávníka a kosa;
proč napadla mi v oči však
ta rosa?
Snad vzpomínkou, že květ, jejž rád
dřív snoubíval jsem s květem,
už nelze v milé ručky dát
mým dětem!
Tak s jara býti opuštěn,
sám na luhu i v poli —
a každý rok a každý den —
to bolí!