— A dědoušku, jak zlobily vás děti,
byste nám s holí nezůstal tu státi,
dovolujem si upřímně vás zváti,
by za kmotra jste přišli pravnoučeti.
Že nemůžete slova rozuměti?
— I vždyť je tiché! — netřeba se báti!
A hluchý děd se k nám z chaloupky klátí
a může nechat zrak na nemluvněti.
Toť víte, že si přišli se stařenkou
a pochovali dítě: — každý chvíli —
a teď se oba nad kolébkou chýlí
jako dvě staré vrby nad sněženkou…
Tak, dědoušku, jste hezký! v světle denním,
a tak vás nechám státi, — s dovolením!